Tento úžasný a zároveň velmi smutný příběh se odehrál v rodině, kde nikdo nevěřil na prorocké sny, ani proroctví, ani jiné zázraky či paranormální jevy.
Všichni byli realisté až do morku kostí. A dokonce se smáli těm, kteří si vyprávěli mystické příběhy.
Ale následující incident přivedl všechny členy rodiny k přesvědčení, že duše zesnulých neumírají a že jsou jakoby nepostřehnutelně, ale stále po našem boku.
Před několika měsíci zemřela v rodině stará paní. Žena žila dlouhý, těžký život. Bylo v tom všechno – jak válka, tak hlad, stejně jako těžká, vyčerpávající práce až do krve.
Ale Bůh ho nerozdělil ženským štěstím. Poslal laskavého a pracovitého manžela, děti – dvě dcery a dva syny.
Když se zdraví babičky velmi zhoršilo, vzaly ji děti k sobě. A své poslední dny prožila se svou nejstarší dcerou Annou. A bez ohledu na to, jak se o Oomita postarali, zřejmě nadešel její čas. Jednoho dne babička tiše a pokojně zemřela.
Blížil se Den obětí války – již uplynulo půl roku a početná rodina se rozhodla, že se sejde, aby dobrým slovem a modlitbami zavzpomínala na zesnulého příbuzného. Kromě toho bylo o babičce na co vzpomínat.
A příbuzní se sešli u velkého stolu. Přítomni byli všichni, kdo ji měli rádi a kterým se nyní velmi stýská. Obě děti s manželi, vnoučata a dokonce i pravnoučata, které vážená žena stihla ještě za života vídat.
Všichni vzpomínali a vyprávěli vtipné případy, ve kterých byla hlavní postavou všemi milovaná babička.
A pak jeden z jejích synů, Vasily, náhle řekl:
– Víte, dnes se mi zdál takový zajímavý sen. Přišla ke mně máma, mladá, krásná. Takového si ho ani nepamatuji, jen z fotek z mládí. Takže přijde do domu a ptá se mě, jak se tu bez ní máme.
Přečtěte si více: V Lotyšsku se šíří oranžové varování: „Prosím, nechoďte do lesa bez zvláštní potřeby!“
Jsme v pořádku? Odpověděl jsem, že spolu vycházíme, ale je nám po ní moc smutno. Všem nám moc chybí… A pak byla najednou tak smutná, zamyšlená. Říkají mi: řekni všem – přijedu desátého. Připravit se. A zmizela… Kdo ví, co to znamená?
